Březový lístek

Oceňování činnosti s dětmi a mládeží

Jaroslava Vosátková (9)

publikováno 6. dubna 2010

Před dvěma lety při Táborských setkáních byly uděleny dvě ceny města. Marii Šechtlové (in memoriam), za celoživotní fotografické dílo a propagaci města Tábora doma i v zahraničí. A Jaroslavě Vosátkové (Babička Jarka) za celoživotní aktivní činnost v Klubu českých turistů, Klubu za starý Tábor a Společnosti pro zachování husitských památek, která je za svou práci s dětmi a mládeží nositelkou osmého stupně Březového lístku.

Děvče z Moravy a válka

Před devětasedmdesáti lety jsem se narodila ve velké rodině v Blažovicích u Brna. Zažila jsem prezidenta Masaryka, ale i hospodářskou krizi, která mého tatínka dostala až na dlažbu. Po bankrotu firmy, ve které prodával pračky a elektromotory, dostal možnost pracovat v plzeňské Škodovce, a tak jsme se stěhovali. V Plzni jsme sledovali nástup Hitlera, zažili tu mobilizaci i nacistickou okupaci. Maminka byla totálně nasazená, tatínek dále pracoval ve Škodovce. Při bombardování Plzně byl náš dům zničen a my se sestrou jsme se stěhovaly zpět na Moravu. Každá jsme byla u jiných příbuzných.

Byla jsem schovaná u přísného strýčka a milované tety. Musela jsem se zapojovat do práce na statku, která byla pro malou městskou holku hrozná, ale věděla jsem, že to musím zvládnout. Rodiče byli přesvědčeni o tom, že jsme v Blažovicích úplně odříznuté od hrůz války, ale ke konci války se opak stal pravdou. Právě přes vesnici se valila fronta. Nejdříve se tu usadili Němci. Velký dvůr na statku se jim hodil, byli tam ukrytí spojaři. My děti jsme většinu času byly schované ve sklepích, jen poslouchali u okýnek.

Jednou však přišel německý důstojník a nařídil strýčkovi, že mu musím udělat hranolky. Nevěděla jsem, co chce, ale musela jsem jít. Tehdy jsem vycítila, že se o mě hodně bojí nejen teta, ale i strýček. Němec mi říkal, co mám dělat, že musím nakrájet brambory, pořádně rozpálit tuk a podobně. Dodnes si pamatuji, jak se mi strachy podlamovala kolena. Nevěděla jsem, zda to zvládnu, zda mu bude chutnat a pokud nebude spokojený, co pak bude. Hranolky se mi povedly, oddechla jsem si. Stála jsem u kamen a koukala na německého důstojníka, jak slastně jí hranolky. Po chvilce napětí polevilo a Němec se začal svěřovat, že doma má manželku, děti, vytahoval fotografie a po chvilce začal lítostivě plakat. Byl to takový opravdový pláč nad promarněným životem. Nakonec nám řekl, že ví, že se už domů nevrátí, že jej Rusové zabijí. Pak jsem mohla zase odejít do sklepa. Večer bylo na dvoře hodně rušno.

Osvobození

Během dalšího dne jsme náhle měli na dvoře Rusy. Přijeli, byli hodně veselí a špinaví od krve. Strýčkovi vzali koně, protože hlavní jednotky potřebovaly jet dál. Fronta postoupila, a tak se tu také vystřídala armáda. Všichni jsme měli radost, protože začínalo osvobození naší vlasti. S Rusy se začalo ihned oslavovat. Zažila jsme i svůj první 1. máj. Harmoniky, zpívání, vodka a střelba do vzduchu.

Na dvoře okamžitě vybudovali velkou polní prádelnu a my, starší děvčata, jsme jim pomáhala. Byla to legrace, protože neuměli říci Jarka, a tak mi říkali Irina. Po několika dnech jsme si rozuměli. Vypadá to, že už to byla idylka, ale nebyla, okolo se stále střílelo, a tak strýček se hodně zlobil, když zjistil, že běhám přes humna za sestrou Marii, která byla u babičky. Po válce, 9. května jsme se všichni oblékli do moravských krojů a dali věnec na hrob, těm, co tam v okolí padli.

Stále jsme nic se sestrou nevěděly o rodičích, teprve 20. května 1945 přišla první zpráva, že jsou pořádku. Následovalo setkání, loučení a stěhování do zpět Plzně. Tam zase byli Američané. Starší holky od nich měly nylonky.

Je po válce

Celá rodina opět byla pohromadě, bylo to obrovské štěstí. Já studovala střední školu pro ženská povolání, známou jako rodinka. V roce 1946 jsme s děvčaty jely pomáhat mladé republice česat chmel. Byla to taková hektická doba. Pamatuji si, že jsme tehdy jednomu sedlákovi předávaly chmelový věnec a za pár let ho soudili jako kulaka a nebezpečného nepřítele republiky.

Socialismus

Byla to opravdu zvláštní doba, byla zima, 25. února 1948, jsme všechny seděly ve škole a musely jsme také dodržovat generální stávku. Prostě sedět a nic nedělat. Jedna spolužačka si pletla svetr pod lavicí. Přišli na to a ihned byla označena, spolu s ředitelkou školy, za nepřítele socialistické republiky.

V roce 1950, v devatenácti jsem se vdala, za tři roky jsme měli syna Karla a za další rok dceru Ludmilu. Mezitím jsme se s rodiči odstěhovali do Sezimova Ústí. Tatínek byl konstruktér, úředník, a tak tedy musel do výroby. Část Škodováků šla do jižních Čech, a tak tatínek nastoupil jako dělník v Kovosvitu.

Psal se rok 1953, já měla oční úraz, pak změněnou pracovní schopnost, a tak i problém se získáním zaměstnání. Do výroby jsem nemohla a vlastně jsem nic pořádně neuměla. Tehdy se mě zželelo místnímu lékaři Baťhovi a dostal mě na telefonní ústřednu v Kovosvitu. Byly jsme tam dvě ženy, kromě ústředny jsme obsluhovaly závodní rozhlas, a tak jsme po nějaké době připravovaly čtvrthodinky s písničkou na přání, s kroužkem Československo-sovětského přátelství a relace o zdraví, bezpečnosti práce. Navíc jsme posílaly zprávy dálnopisem. Tak vlastně začala moje novinařina, protože jsem těm na druhém konci vždy připsala jak je u nás, co se kde zajímavého stalo apod.
Po osmi letech jsem se stala redaktorkou závodních novin Kovosvitu. Od roku 1966 se uvolnila politická atmosféra a my jsme si začali trošku dovolovat, o dva roky později jsme předávali zprávy z Pražského jara. Pak byl konec, zklamání. My jsme dostali černý puntík. Věděla jsem, že musím pryč. Přešla jsem do Silonu a necelý rok jsem byla v podnikovém časopisu. Pak, těsně před čistkami, jsem odešla.

V roce 1970 jsem nastoupila jako pomocná síla v kuchyni v restauraci Lada v Soběslavi, byla nová, krásná, ale tady mě trošku zaskočilo vlastní zdraví. Pak jsem zkusila jeden pohovor a nastoupila jsem na půl roku, jako dočasná referentka výchovy učňů. A tam jsem vydržela až do důchodu. Samozřejmě, že jsem si musela dodělat vzdělání, mít spoustu pedagogických a politických kurzů. Přesto to byla fakt hezká doba, jezdila jsem po prodejnách Jednoty, neustále jsem set-kávala s mladými v celém okrese.

A jak to bylo s turistikou?
Nejde jen o turistiku, ale o pohyb a být stále v kontaktu s mládím. Turistické výpravy a příroda patří neodmyslitelně k sobě. V mládí jsme byli sokolové, pak jsme se svými dětmi jezdili pod stan a snažili se na ně působit. Už v roce 1975 jsem byla organizovanou členkou Klubu českých turistů, po roce už cvičitelkou a od roku 1986 jednatelkou. Dnes jsme předali žezlo těm mladším, pružnějším, co ovládají novou techniku, marketing a všechno kolem. Já je ráda potkávám, když si jdu vyzvednout svou e-mailovou poštu od dcery Ludmily nebo od vnoučat do Informačního centra mládeže nebo táborské knihovny.

Dnes se "na plný úvazek" věnuji naší rozhledně Hýlačce. Díky mojí tvrdohlavosti ji klub turistů stále vlastní a navíc už má i novou střechu a stále se opravuje. V roce 1990 mě ještě dva kolegové podpořili, rozhlednu jsme převzali zpět od Svazarmu, a tak máme o starost více. Je to česká kulturní památka a Táborští by na ni měli být hrdi. Má 18 metrů, a to není zrovna málo. Je to bývalá Rozhledna Svobody, která byla otevřena 4. července 1920, a tak by bylo škoda ji nechat zchátrat. Navíc z ní je nádherný pohled na táborské panoráma.

Táborský klub turistů má kolem 350 členů a dneska jsou to většinou mladí lidé, ne jako před deseti lety, kdy to byl málem seniorský turistický klub. Mám velkou radost, že lidé pochopili, že rodinná turistika je krásná, nádherná... V současné době obhospodařujeme 638 kilometrů značených tras, které se musí jednou za tři roky obnovit a také se musí ošetřovat okolí turistických značek, aby byly vidět. Právě proto je moc dobře, že máme mnoho značkařů, cvičitelů a členů v pěší, cyklo, lyžařské a vysokohorské turistice.

Jiří Riki Řeháček, strážce táborské pyramidy a zástupce Březového lístku pro Jižní Čechy

Zprávy z Březového lístku

17. ledna 2018

Dovolujeme si pozvat všechny zájemce o dění v hnutí kolem Březových lístků a CVVZ na tradiční setkání QUO VADIS, keré se tentokrát bude konat v Hlinsku v termínu 23. - 25. 2. 2018.
Více zde.

16. prosince 2017

Dnes se v Olomouci sešla Správní rada Galénova nadačního fondu, aby zvolila nové vedení na následující tři roky.

Staronová správní rada bude fungovat ve složení:

Jan Burda - Tatanka - předseda

Jan Navrátil - Betmen - místopředseda

Blanka Molly Zaňková - hospodář

a členové Kateřina Palová - Katóba, Ludmila Pohanková - Kolčava a Břeťa Boháč.

Revizora bude dělat Jarka Schmidtová - Syslice.

Všichni se těšíme na práci pro hnutí Březových lístků a CVVZek...

23. listopadu 2017

Dnes jsme kompletně aktualizovali desku cti.

Velice se omlouváme, ale je velmi problematické někdy správně pyramidu aktualizovat.

Moc prosíme, věnujte nahlašování MAXIMÁLNÍ pozornost.

Velmi předem děkujeme

Anketa

V tuto chvíli žádná anketa neprobíhá.

Nositelé březového lístku

Březové lístky se udělují ve všech krajích ČR i na Slovensku. Mezi jejich nositele patří také členové těchto organizací:

  • Junák
  • Duha
  • A-TOM
  • Klub českých turistů
  • Zálesák
  • Pionýr
  • Naturo
  • ČSOP
  • a mnohých dalších
Hledání:

Nepřehlédněte

Galénovo místo posledního odpočinku

Všem zájemcům přinášíme informaci o umístění Galénova hrobu...